Silueta příslušníka SOS z 22.9.1938, Boží muka na Katzelsdorf

     V pozdních večerních hodinách 20.května 1938 přišel k nám příslušník policie s rozkazem, abych se okamžitě dostavil na velitelství policie Břeclavi, které v té době bylo na nynějším náměstí Rudé armády (dnes náměstí TGM – pozn. při přepisu) – vedle fary. V zatemnělé místnosti velitelství, která již byla zaplněna dalšími povolanými občany, nás velitel policie informoval o stávající napjaté situaci s tím, že jsme jako spolehliví občané vybráni a určeni – vzhledem k nebezpečí napadení – ke strážní službě v útvaru SOS k ostraze nedotknutelnosti hranic.        

   Dále nám bylo řečeno, že jako vojáci v záloze doplníme stavy příslušníků policie, četnictva a finanční stráže, že jsme s ponecháním hodností vyňati ze svazku armády a od tohoto okamžiku podléháme pod ministerstvo vnitra. Rozmístěni budeme přímo na hranicích, a to před armádou, jejíž jednotky zaujmou obranné postavení v určené vzdálenosti od státní hranice. Přímo na hranicích nebude armáda, nýbrž jednotky SOS. Jejich úkolem bude vzbudit při napadení střelbou na nepřítele poplach a poté okamžité stažení na ochranné postavení armády.   

     Po ukončení proslovu velitele policie a složení přísahy byla vydána výzbroj a výstroj, sestávající z vojenské uniformy, přilby, pušky s náboji a ručních granátů. Po přestrojení jsme pak nastoupili na korbu nákladního auta a bez seznámení s cílem jízdy jsme odjeli. Bylo již těsně před svítáním, když jsme projeli Valticemi a po krátké jízdě jsme byli u cíle určeného stanoviště družstva.

    Po krátkém seznámení se strážními úkoly jsme byli ubytováni v bývalé stáji na dvoře hájovny. Po rozdělení hlídek – po dvou mužích – jsme ihned nastoupili do strážní služby. Bylo to nepřetržité hlídkování na hranicích v délce zhruba 2 km. Velitelství naší čety, která sestávala ze tří družstev, bylo v budově blízkého hospodářského stavení na tzv. Genži. Velitelem byl příslušník policie.

    V prvních dnech strážní služby byla situace na hranicích napjatá a hlavně v nočních hodinách se často ozývala střelba. Hranice byla uzavřena pro veškerý styk se zákazem vstupu z obou stran a silnice do Katzelsdorfu byla uzavřena závorou. Stejně jako na naší straně hranic, tak i na rakouské nebyly rozmístněny jednotky armády, ale jenom bojůvky Freikorpsu, které hlavně v nočních hodinách provokovaly a narušovaly klid na hranicích.

    V dalších dnech a několika týdnech nastalo celkové uklidnění situace a tak jsme byli začátkem července posláni domů, abychom se opět vrátili ke svému civilnímu povolání.

    Potom ovšem přišlo datum 20.září 1938, kdy jsme byli ještě před všeobecnou mobilizací povoláni opět na stejné stanoviště. V těchto, pro Československo tak dramatických dnech, to bylo již na hranicích mnohem nebezpečnější. Poplachy jak ve dne tak i v noci byly častější a častěji se ozývala také střelba. V každém z těch dnů měsíce září a října jsme byli v plné pohotovosti a podle údajného zjištění mám bylo v jednom z posledních zářijových dnů hlášeno, že udaný den bude ve 13 hodin zahájen na Československo útok. Útok však nenastal a v následujících dnech jsme byli připraveni splnit náš úkol, i když jsme si byli vědomi, že bychom před útočícím nepřítelem náš ústup v nepřehledném terénu a stažení se za obrannou linii naší armády asi nepřežili. A tak jsme v plném nasazení čekali, co se bude dít v dalších hodinách a dnech.

    Dočkali jsme se však brzy a skutečnost byla neuvěřitelná. V časných ranních hodinách dne 7.října jsme dostali rozkaz stáhnout se z našeho stanoviště na Genžu. Zde nám bylo oznámeno, že náš úkol ostrahy hranic tímto dnem skončil, a protože pohraničí včetně Břeclavi bude vydáno bez boje, byl nám dán rozkaz, abychom jak výzbroj tak výstroj odevzdali na velitelství policie, které se již v tento den, to je 7.října stěhuje do Moravské Nové Vsi. Bylo to pro nás neuvěřitelné a těžko jsme se mohli s touto skutečností smířit.

    Již bez disciplíny a neorganizovaně jsme prošli Bořím lesem a jenom ze zoufalství a ze vzteku nad neuvěřitelnou zradou jsme cestou bezhlavě stříleli do vzduchu.

     Jako krutý výsměch se mně často vracela vzpomínka na sliby v radiu a v tisku před okupací: „Členové Stráže obrany státu, vlast na vás nikdy nezapomene …“ tak často opakované v těch dramatických dnech, v nichž jsme byli ochotni položit životy při ostraze nedotknutelnosti hranic Československé republiky.

Družstvo SOS v postavení u Valtic